Lalibela

Po první noci strávené po několika dnech v posteli nás dneska čeká přelet do Lalibely. Odjíždáme minibusem na letiště, loučíme se s Gondarem a odlétáme do Lalibely.

Po nástupu do letadla zjišťuji, že je mé sedadlo obsazeno nějakou místní krojovanou babkou. Ono má totiž v Gondaru jen mezipřistání. Říkám to letušce, ta si to chvilku vyříkává s babkou a pak se mě ptá, jestli mi nebude vadit sedět jinde. Nebude, je to jen krátký přelet. Ale to jsem ještě nevěděl, kam mě posadí. Sedám si k mladé mamince, která celou cestu kojí své dítě. Přes uličku sedí její asi manžel a pořád po mě kouká. No, jsem rád, když vystupuji.

Před letištěm na nás čeká minibus, samozřejmě Toyota a odváží nás do Lalibely. Cestou se ještě zastavujeme v chrámu, který je vybudován pod skalním převisem. Zvláštností je, že místo zvonu svolávajícího věřící, zde mají „železný kámen“. Opravdu zní jakou zvon.

Po krátké prohlídce chrámu odjíždíme do Lalibely.

Lalibela

Je město v horách na severu Etiopie s asi 30 tis. obyvateli. Nachází se zde 11 monolitických kamenných kostelů vytesaných do skály. Byly vybudovány ve 12. a 13. století pravděpodobně na popud krále Lalibely. Podle legend byly vybudovány za 24 let, ve dne zde pracovali lidé a v noci andělé. Z architektonické rozdílnosti mezi kostely vyplývá, že musely vzniknout ve větším časovém rozpětí. V kostele Golgotha je pochován samotný král Lalibela a budova patří mezi nejsvatější místa v Lalibele, přístup do kostela Golgotha je povolen pouze mužům. Názvy místních kostelů jako Řeka Jordán, Golgotha, Boží muka podporují legendu o podobnosti města s Jeruzalémem, kde prý král Lalibela část svého života pobýval

Po ubytování se v hotelu Alif Paradise a krátkém odpočinku vyrážíme na odpolední prohlídku místních kostelů. Je to opravdu velká rarita. Chrámy jsou vytesány do skály a stavěli (tesali) se seshora dolů. Většina jich je zastřešena, ale zrovna moc pěkné to není. Ale, účel světí prostředky.

Asi nejznámějším kostelem je St. George church, tedy kostel svatého Jiří. Ten jediný není zastřešený a příchod k němu je seshora. Kostel je tak vidět v celé své parádě.

Po prohlídce odjíždíme do jedné z nejznámějších a svým vzhledem nejextravagantnějších restaurací, restaurace Ben Abeba.

Dáváme si večeři a čekáme na vyhlášený západ slunce, který je možné pozorovat ze zdejších teras. Poté odjíždíme na hotel a jdeme brzy spát. Brzy ráno nás ještě čeká pokračování prohlídky skalních kostelů

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A protože se v kostelech stále slouží bohoslužby, není problém zde potkat církevní hodnostáře. Jeden z nich přináší těžký zlatý kříž, který chvilku ukazuje a pak zase odnáší pryč.

Pro nás je celkem velkou zvláštností vstup do kostelů. Před vstupem se musíme zout a boty nechat venku. Snad nám je nikdo neukradne.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po prohlídce chrámů a návratu do hotelu se balíme a odjíždíme minibusem do Mekele. Výchozího bodu pro putování do Danakilu. Podle mapy je to cca 300 km, ale ve skutečnosti je to časově velice náročný přejezd. Spousta cest je v žalostném stavu a průměrná rychlost se tak pohybuje okolo 30 km/h.

Do Mekele, které se po několika dnech strávených ve státě Amharsko nachází ve státě Tigraj, přijíždíme až v noci a ubytováváme se v docela luxusním, alespoň na místní poměry, hotelu Atse Yohannes. U nás na pokoji máme mejdan, kde dopíjíme zbytky zásob z domova a ochutnáváme nějaké klobásy a salámy.

 

Simienské hory, 7. den | Přejezd k Erta Ale