Jindřichův Hradec – Železná Ruda – nouzové nocoviště Hůrka

Po krátkém plánování a rychlém balení (ani jedno nemám rád), vyrážím v pondělí ráno z vlakáče z Jindřichova Hradce. No, přeci jen jsem tu cestu trochu plánoval (mapka níže). Odkud a kam půjdu, jak se do Železné Rudy dostanu, co si s sebou vezmu, ale stejně se pak přizpůsobím konkrétní situaci a uvidím, jak se to bude vyvíjet.

Přímý vlak mi samozřejmě nejede, tak mě čekají dva přestupy. V Horažďovicích a Klatovech. Nasedám na vlak směrem České Budějovice, Plzeň a hned potkávám kolegyni Jitku. Ta vyráží se skupinou přátel na Země živitelku a už při nastupování jsou celkem rozjaření. Když potom vidím, co všechno si vezou, ani se tomu nedivím. Pivko, slivovička, rum … Prostě to pojali jako „společenskou“ akci.
Za chvilku mě trošku nemile překvapuje průvodčí. Ne, že bych neměl jízdenku, ale mluví o výluce na trati a přesednutí ve Veselí do autobusu. Tak jo, co se dá dělat. Nemám s tím problém.

A tak ve Veselí přesedám do autobusu a Jitka pokračuje s tou svojí veselou bandou do ČB.
Ten svět je opravdu malý, v autobuse potkávám další kolegyni, Radku. Čeká nás společná cesta autobusem z Veselí nad Lužnicí do Číčenic, kde opět nasedáme do vlaku. Ve vlaku je místa dost, tak si sedáme s  Radkou a jejím synem do kupé. Jedou někam do Plzně do vojenského muzea. Obětavá maminka.

V Horažďovicích se loučíme, já nasedám do vlaku do Klatov a kontroluji jízdenku. „Kde sakra ten lístek je,“ hledám všude po kapsách. „To mi ta cesta pěkně začíná,“ pomyslím si a nezbývá mi, než si koupit jízdenku ve vlaku. Průvodčí má pochopení a tak ani nechce žádnou přirážku.

Zbytek cesty probíhá v pohodě a tak kolem poledne dorážím do Železné Rudy. Mám v plánu se tu někde dobře najíst, trošku se projít a pak vyrazit.

Plán se mi daří splnit, i když to jídlo úplně extra nebylo. Ale pivo měli dobré.
Dávám batoh na záda, hůlky do ruky a vyrážím. Takhle to teď bude vypadat celý týden – batoh a hůlky. Přestože jsem se snažil zabalit batoh co nejlehčí, tak stan, spacák i samotný batoh něco váží. Dostávám se na váhu cca 10kg, což není nic moc. Samozřejmě, je to bez jídla a pití.

Nad Polomem (vrch nad Železnou Rudou 1295 m.n.m) se to nějak mračí, tak přidávám do kroku, ale mě stejně asi déšť nemine.

Funím do kopce a dle očekávání začíná pršet. Za chvíli se spouští pravá „horská“ průtrž. Ale není  to jen průtrž, je to pořádná buřina. Blesk stíhá blesk a nad Šumavou sa poriadne blýska. Pokud nechci být úplně promočený, tak se musím někam schovat. Ale jediné místo, které tu je, jsou stromy.  Jsou to pořádné, husté smrky, ale když to tu tak blýská …. Ono je to stejně asi jedno. Schovat se pod stromy, nebo jít po cestě mezi nimi. Tak vybírám tu lepší variantu a schovávám se pod jeden ze šumavských velikánů. Čekám, čekám, čekám a pořád leje. Takovou bouřku už jsem dlouho nezažil.

A po dvou hodinách, ano, opravdu  lilo dvě hodiny, je konec. Jak rychle bouřka přišla, tak odešla. Vyrážím z mého úkrytu pod stromem a překvapivě jsem celkem suchý. Opravdu hustý strom.
Ale po cestě se pořád valí potoky vody, tak mám za chvilku mokro v botách.
Asi po deseti minutách přicházím k turistickému přístřešku, kde se ještě schovává několik lidí, ale jak je tak vidím, jsem rád, že jsem byl pod stromem. No nic, pokračuju po cestě dál a kochám se šumavskou krajinou.

Kdo si chce užít šumavské krajiny a výhledů na ni, má v několika nejbližších letech tu nejlepší možnost. Po orkánu Kyrill, který zpustošil Šumavu v roce 2007 a po následující kůrovcové kalamitě se krajina už celkem vzpamatovala. Vegetace bují čím dál více, daří se zde pionýrským dřevinám (bříza, jeřáb, olše) a mezi nimi vyrůstají i smrky a borovice. Za pár let stromy povyrostou tak, že už ty výhledy nebudou takové. Já jsem rád, že jsem to stihnul. Že si můžu nerušeně užívat výhledů, které mi Kyrill umožnil.

Konečně začala cesta klesat a nejdu jen do kopce. Pomalu se blížím k nocovišti a mé oko potěšil nález u cesty.

Na Šumavě rostou. U nás je v lesích celkem sucho, houby tam nejsou, ale tady jich asi bude dost. Nechávám hřiba na místě, ať si ho sebere někdo jiný. Já bych s ním tady asi těžko něco dělal. Cestou míjím odbočku k jezeru Laka, ale to mám v plánu až zítra, tak pokračuju rovně.

„Hurá,“ vidím Toi toiku, tak to bude poblíž nocoviště. Ano, je kousek za kadibudkou. A prázdné. Rychle stavím stan

ukládám do něj batoh a jdu se projít. Kousek od nocoviště je zajímavé místo.

Jedná se o zbytky bývalého kostela a obnovenou hřbitovní kapli. Podle jedné z pověstí zde vojáci, po vzniku hraničního pásma a likvidaci vesnice, tančily s mrtvolami vytaženými z krypty pod kostelem a do několika měsíců zemřeli. Pověst o božích mlýnech je to sice pěkná, ale bohužel se nezakládá na pravdě.
Ale přesto je to místo tajemné a s celkem děsivou historií. Na zdejším hřbitově jsou pohřbeni, spíše zahrabáni, protože pohřeb opravdu neměli, lidé, kteří se ve zdejších místech pokusili o přechod státní hranice, při kterém zahynuli.

Vracím se do tábořiště a ejhle, už tu nejsem sám. Mezitím, co jsem zde nebyl, sem dorazil mladý pár cestovatelů. Chvilku spolu klábosíme, připravujeme si večeři a pak jdeme spát. Tedy aspoň já.

Seskoky - skok z letadla | Hůrka - Poledník - Modrava