Simienské hory, 1. den
Vjíždíme do Národního parku Simienské hory a čeká nás „aklimatizační“, asi tříhodinový trek do kempu Sankanber. Aklimatizace je tady opravdu důležitá, protože se pohybujeme v pro nás ne příliš obvyklých nadmořských výškách. Už nocleh v Gondaru byl v cca 2200 m. n. m. a postupně jsme cestou do Debarku a sem, do vstupu do Simienek, stále stoupali. A náš první nocleh, v kempu Sankanber, má být přibližně ve výšce 3250 m.n.m. Ufff, tak vysoko jsem ještě nikdy nebyl.
Naše věci jsou už naloženy na mulách a my jenom s batůžky, ve kterých máme hlavně vodu, která je tady celkem nedostatková, pomalu vyrážíme vstříc dobrodružnému přechodu Simienských hor, který máme naplánovaný na 8 dnů.
Cesta nám nezačíná úplně dobře. Markéta má nějaké střevní problémy a každou chvilku odbíhá, ani se po té včerejší Indžaře nedivím, a Jitka krvácí z nosu. Zřejmě z té nadmořské výšky. Ale zase pokud si odbudeme problémy hned na začátku cesty, tak pak to snad bude už jenom lepší. Musíme myslet pozitivně.
Cestou se kocháme místní přírodou
a nádhernými výhledy, které ovšem kazí takový nějaký „opar“. Ptáme se na to Geteneta a on nám vysvětluje, že je to písečných prach ze Súdánu. Bývá tu prý velice často. A jak se později přesvědčíme, je to bohužel pravda.
Krajina je plná útesů, údolí a hodně často potkáváme místa rozbrázděná silnou erozí půdy.
Po pár hodinách cesty a překonání výšky 3000 m.n.m. se už konečně blížíme ke kempu Sankanber. Po dnešních několika hodinách v autě a aklimatizačním treku se už těšíme na odpočinek.
A to ještě nevíme, že nás čeká v podstatě plný kemp. Turisté mají stany a místní takové plechové přístřešky. Kousek od kempu je takové klidnější, úplně prázdné místo. Akorát tak pro našich několik, slovy šest, stanů. A má to jednu výhodu, máme to blízko k záchodům. Takže stavíme stany a těšíme se na večeři.
A ano, záchody je ta celkem pěkná, kamenná stavba osvětlená zapadajícím sluncem. Zvenku celkem romantika. Ale … to jste to ještě neviděli uvnitř. Záchody jsou tu tureckého typu, tedy díra v zemi, nášlapy a spousta, jak to jen říct slušně, ho..en, okolo té díry. No, turisti nejsou na tento „moderní“ typ záchodů zvyklí a tak se občas netrefí. Platí zde pravidlo, že kdo tam nemusí, tak tam raději nejde. Ale když musíš, tak musíš.
Kolem šesté tady zapadá sluníčko a celkem rychle se stmívá. A jak rychle se stmívá, tak stejně rychle se i ochlazuje. Takže dáváme večeři, mimochodem skvělou, a když si představíte, v jakých podmínkách se tu vaří, tak tuplem skvělou a poměrně brzy, asi okolo osmé, jdeme spát.
Přejezd do Simienských hor | Simienské hory, 2. den
