Strážný – Nové Údolí – Plešné jezero

Včera večer, už když jsem ležel, dorazil ještě někdo. Tak tady nebude německá přesila. Podle hlasů by to mohli být ti mlaďoši, se kterými jsem se potkal první noc na nocovišti Hůrka.
Ráno si vařím klasicky čaj, dávám si ovesnou kaši a koukám do map. Takhle to dělám vlastně každý den. Kouknu, kde se dá nabrat voda, kde najíst a co bude nejobtížnější. Vodu musím nabrat co nejdříve, něco jsem spotřeboval na čaj a zbytek mám na ranní hygienu. Ale tady to opravdu není problém. Naberu při nejbližší příležitosti.
Dneska mě čeká asi fyzicky nejnáročnější cesta. Je to hlavně z důvodu výstupu na Třístoličník (1333 m.n.m.)), Trojmeznou (1362 m.n.) a Plechý  (1378 m.n.m.). A pak taky následující sestup k Plešnému jezeru. Tak už na nic nečekám, balím a odcházím. Přecházím hlavní silnici která vede na hraniční přechod Strážný.  Pokračuji dále po červené a u mostku přes říčku Řásnici, která také někdy bývá nazývána jako Travnatá nebo Slatinná Vltava, nabírám vodu. Tuhle raději filtruji.
Kousek odtud je původní ženijní mostek, který zde zůstal po americké armádě. Ta zde vstoupila dne 26. dubna 1945 do Československa. Asi kvalitní materiál, když tu zůstal až do dneška.

Kousek za bývalou obcí Dolní Cazov odbočuji k pomníku Bohumila Hasila. Byl to bratr Josefa Hasila, který byl znám jako jeden z Králů Šumavy. Pomohl přejít do „svobodného“ světa hodně lidem. Při akci, ve které zahynul jeho bratr Bohumil se vraceli z Bavorska pro Bohumilova ročního syna. Bohužel narazili na hlídku, která již na ně čekala, když je zradil dvojitý agent. Rozdělili se a Josefovi se podařilo, také díky vynikající znalosti místního terénu,  uniknout. Na bratra čekal na bavorské straně hranice několik hodin. Bohužel marně. K dokreslení tehdejší situace je ještě nutné uvést, že Bohumil byl zasažen devíti zásahy a místo, kde je pohřben, nebylo dodnes spolehlivě nalezeno. Předpokládá se, že je to v Českých Žlebech.

Po chvilce náhledu do historie pokračuji. Procházím krajinou, kde jsou rozlehlá luka, podmáčený terén,  sem tam nějaký strom nebo lesík.

Cesta ubíhá v klidu, dneska je trochu pod mrakem, tak není takové horko. Procházím opět okolo bývalých, zaniklých vesnic, po kterých tu nic nezůstalo. Je to již zmiňovaný Dolní Cazov, dále Mlaka a Krásná Hora. Dnešní oběd jsem si naplánoval v restauraci v Novém Údolí, kde také plánuji vzít vodu. A jak tak do toho Nového Údolí přicházím, vidím přijíždět vlak. Tady je konečná, tak asi za chvilku pojede zpátky. „Že bych nasedl a jel domů?“ Myšlenka je to lákavá. Nebude to sice ráno moudřejší večera, ale dám si v klidu oběd a pak se rozhodnu. Přeci jen ten vlak jezdí asi každé dvě hodiny.
Jdu ještě kousek do kopce do restaurace a je tady tedy dost lidí. Zrovna se tu od stolu zvedají nějací němečtí turisté, tak sundávám batoh a beru místo. V přírodě bych se ještě zul, ale tady to neriskuji. Zrovna testuji dva druhy ponožek. Jedny s merino vlnou a druhé se stříbrem. Ty s tím merinem nejsou úplně nic moc – nohy z nich docela smrdí. Ale dnes mám nazuté ponožky se stříbrem a z těch nohy sice nesmrdí, ale udělal se mi puchýř a tak jsou trochu od krve. Raději si boty nechám.
Kdo četl mé předchozí příspěvky, asi uhodne, co si dávám k obědu. „Bingo,“ je to burger a pivo. Burger je vynikající a pivečko taky. Ale vzhledem k mému hladu a žízni to asi není úplně objektivní hodnocení. Protože mám u stolu volno, přisedá si ke mně rodinka s dvěma dětmi. Pán vidí, že mám u stolu batoh, tak se se mnou dává do řeči. Odkud jdu, kam jdu, kde nocuju apod. Evidentně ho to zaujalo, protože tu už párkrát byl. Když říkám, že se chystám nahoru na Třístoličník, vidím jen, jak zvedá obočí a pokyvuje hlavou. „Tak s tím batohem si užijete,“ povídá a usmívá se pod vousy. Povídá mi, jak tam část stezky vede přímo po hranici a je poměrně náročná. I bez batohu.
Tak je asi rozhodnuto. Domů nejedu a musím jít na Třístoličník. Nejsem srab a tohle je výzva. Tak ještě zaplatit, nabrat vodu a vyrazím. „To myslíte vážně,“ povídám po zaplacení a dotazu na vodu. Obsluha mi nechce dát dva litry vody, prý to mají zakázáno. Na záchodě to taky nejde, mají tem jen malinká umyvadla a nevejde se mi tam láhev. No nic, naberu zase někde cestou z potoka nebo říčky.
Odcházím docela naštvaný, ale za chvilku mě to přejde. Vždyť to není žádný problém a nebudu si tím kazit úžasné pocity ze zdejší krajiny. Hned poté, co přicházím k první říčce, je to pravostranný přítok Studené Vltavy, říčka Světlá, filtruji vodu. Pramení to někde na svazích Trojmezné, tak by mohla být docela čistá.

Odpočinek nepotřebuji, tak pokračuji dále. Cesta se začíná mírně zvedat a dává mi tušit, že to opravdu nebude jen tak. Ještě se taky dojdu podívat k Rosenauerově pomníku. Ten stojí na začátku Schwarzenberského plavebního kanálu a jak dává jeho umístění tušit, tak Josef Rosenauer byl český inženýr, který vyprojektoval a postavil Schwarzenberský a Vchynicko-tetovský plavební kanál. Po krátké zastávce u památníku přicházím na rozcestí, kde se odpojuje červená, po které půjdu na Třístoličník. Je tu taková postarší, polorozpadlá chatička, u které vytéká z plastové trubky křišťálově čistá a chladná voda. Vyleju tu světlou vodu a nabírám tuhle. Ani ji nefiltruji. A pak konečně začíná to pravé vzrůšo.
Cesta, spíše pěšina, nejprve začíná stoupat poměrně pomalu, aby pak, až dorazí přímo na státní hranici, to vzala pěkně nahoru. Později se dívám do mapy a na cca1,4 km to nastoupá 260 m. „Uf,“ to kdybych věděl … tak sem stejně jdu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cestou musím několikrát odpočívat. Dělám to tak, že si batoh nechám na zádech a opřu si ho o hraniční kámen. Aspoň na chvíli si ulevím. A pak, konečně dorážím nahoru. Jsem úplně zpocený a vyřízený. Už se těším na pivo.

 

Jdu k restauraci a koukám, že mají otevřeno jen do 17:00 hod. Kontroluji čas na mobilu a už je 16:45. Rychle dovnitř a musím si dát pivo. Obsluha je tu sice německá, ale bier nebo beer je pořád stejný. Tak mi rozumí. Možná by rozuměli i slovu pivo. Přeci jen sem chodí dost Čechů. Vybírám si nějaké německé pivo a s mojí žízní bych vypil snad cokoliv. No, to asi ne.  Ale tohle pivo  mi docela chutná. Protože je tu ještě pár lidí, tak si to pivo pomalu vypiju a vydávám se směrem na Trojmeznou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Její východní sedlo s názvem Trojmezí (1324 m.n.m) patří k nejznámějším v Česku. Prochází jím totiž hranice tří států – Česka, Německa a Rakouska.
Zdržovat se tu moc nebudu. Směrem od Lipna vidím přicházet nějakou bouřka a asi bych nebyl moc rád, kdyby mě to chytilo tady nahoře. Vydávám se směrem na Plechý, odkud vede cesta dolů k Plešnému jezeru. „Tak tady by to bylo ještě horší,“ pomyslím si s pohledem na kovový kříž umístěný na vrcholu Plechého, nejvyšší hory české i rakouské Šumavy. Plechý zároveň tvoří rozvodí, kdy voda z české strany patří do povodí Labe a teče do Severního moře a voda ze strany rakouské patří k povodí Dunaje a teče do moře Černého. Ale už konec zeměpisné vložky, bouře se přes Lipno stále přibližuje.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Z Plechého se dá jít dolů dvěma směry. Doleva po žluté a doprava … také po žluté. Volím stranu levou, odkud by měly být lepší výhledy. Ale jak by řekl klasik: „Je to sice dál, zato horší cesta.“ To po chvilce opravdu poznávám.
Ještě tak k pomníku Adalberta Stiftera, tam to ještě jde, ale dál začíná pravé dobrodružství. Stezka je úzká, kamenitá a nemít hůlky, tak bych to asi nezvládl. Kupředu, spíše kudolu, mě žene vidina blížící se bouřky a nemožnost se tady nahoře někde skrýt. Dole u Plešného jezera by měl být turistický přístřešek, tak aspoň nějaká skrýš.
Cestou nemám ani moc čas fotit, ale výhledů si užívám: Tak aspoň jednu fotečku.

Konečně jsem dole. Pomalu se blížím k přístřešku, kde se rozvaluje na dece pár mladých lidí. Naštěstí jsem je z ničeho nevyrušil. Ptám se na nouzové nocoviště a z jejich nechápajícího pohledu mi dochází, že mi nerozumí. Přepínám na angličtinu a jejich odpověď mě moc nepotěšila. Nouzové nocoviště je asi ještě 2 km po zelené. Bouřka se naštěstí někam uhnula, tak na místo docházím sice uklidněn, ale úplně vyšťaven.
Z přístřešku, který je hned vedle nocoviště vykukuje nějaký chlápek a doráží mě otázkou: „Jsi v pořádku, chlape?“. „Ani ne,“ odpovídám a jdu si stavět stan a dělat něco k večeři. Nocoviště je úplně opuštěné. Kousek od nocoviště, stejně jako na všech ostatních, je Toi toika. Že by to německé pivo? Přemítám ještě když usínám.

Modrava - Knížecí pláně - Strážný | Plešné jezero - Nová Pec - Jindřichův Hradec