Modrava – Knížecí pláně – Strážný

Probouzím se do rána jako vymalovaného a jestli tu v noci řádily myši, tak to ani nevím. Spal jsem jako poleno. Akorát jsem se jednou vzbudil, když nocležník ve vedlejším stanu, který měl asi špatný sen, ze spaní křičel. Pak jsem slyšel, jak s ním jeho spoluspáč mluví a byl klid.
Vařím si k snídani čaj a zjišťuji, že už mám nějak málo jídla. Ale s tím jsem vlastně počítal, že si na Modravě něco koupím. U čaje koukám do dnešního plánu cesty a mám to nějakých 30 km. Opouštím tedy nocoviště a odcházím k nedaleké Modravě.

Kupuji si nějaké pečivo, koláčky a sušenky a z Modravy odcházím podle Modravského potoka po modro červené turistické značce. Modravský potok je tok, jehož soutokem s Roklanským potokem, tam jsem se včera koupal, vzniká známá šumavská řeka Vydra.

„A už je to tu zase.“ Po odbočení na červenou, zvanou Vltavská cesta, se to zase začíná zvedat. Tak vzhůru do kopců. Přemýšlím, jestli ještě nenabrat vodu. Ale nějakou jsem nabral včera v pivovaru, možná jsem si měl místo ní vzít pivo, tak ještě mám a jak už jsem psal, tady není problém nabrat vodu leckde. Je tu spousta potůčků a místy i studánek.
Zase vidím cestou houby. Hříbky, ryzce, modráky a další druhy, ale nějak nevidím nikoho s košíkem. Že by se sem lidem nechtělo? Asi ne. Je sem zákaz vjezdu a pěšky se lidem chodit nechce. Tak nic. Já je sbírat nebudu. Funím pomalu, někdy i trošku rychleji, dál a přeci jen, jak tahle cesta vede k pramenu Vltavy, potkávám více lidí. Ale ne zase nějak moc. A jak se tak blížím k tomu pramenu, tak jdu zase z kopce. Už to ani nevnímám. Je to tu z kopce, do kopce.

„No jo,“ to se dalo čekat. U pramenu Vltavy, naší nejdelší řeky, je poměrně dost lidí. „Dost?“ Po těch pár dnech s minimem lidí mi i deset přijde hodně.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Že bych si nabral vodu z pramenu? Kdo může říct, že pil vodu z Vltavy? Ale asi ne, je tam spousta mincí a taky ty lidi okolo. Tak aspoň v nedalekém přístřešku posvačím, spíše poobědvám, a půjdu dále.
Mám teď v plánu jít kus cesty přes Německo a tak odcházím směrem na Siebensteinkopf (1263 m n. m.),  horu na německé straně Šumavy.  Se svou chabou znalostí němčiny si název překládám jako Sedm kamenných hlav.
Cestou potkávám maminku s asi desetiletým klukem, naštěstí Čechy, jak koumají nad mapou a nevědí, kam mají jít. Dávám se s paní do řeči a chce jít také na ty kamenné hlavy. Ukazuju jí na mapě cestu, rukou naznačuji směr a raději jdu s nimi až na místo. Naštěstí je to jen kousek.

Protože jsou pomalí, tak je u šutrů opouštím a směřuju stále dál do Německa. Ještě abych se tak ztratil.
Ale ne. Já mám plán v hlavě, doufám, že i něco jiného, a používám výdobytků moderní techniky – mapy v mobilu. Ale musím šetřit baterku, tak tam jen občas kouknu. Powerbanku jsem si nebral z důvodu úspory hmotnosti. Né mojí, ale batohu.
„Sakra,“ ale tu vodu bych měl někde nabrat. Tak jo, při nejbližší příležitosti to pořeším. Podle mapy bych měl jít kousek od nějakého pramene, tak to zkusím tam. S těmi prameny je ale potíž. Některé zanikají, některé vznikají a tak se na ně nedá spolehnout. Ale tenhle tu je. Ze skály u cesty vytéká krásně chladná a čistá voda. Tak se hned napiju a nabírám si do lahví. Ani ji nefiltruji. K pramenu přichází nějaké německé štramandy ve věku mojí babičky a něco na mne huhlají. „A jó,“ pomyslím si, asi se ptají jestli je to pitné. Někde vzadu v hlavě se mi vynoří odpověď: „Ich weiß nicht“ a s chutí se napiju. To je asi přesvědčilo, protože si nabírají do rukou vodu a pijí. Tak snad z toho neměly nějaké problémy.
S babkama se mi povídat nechce a ještě to mám kus cesty, tak odcházím. Jdu ještě kousek Německem a pak přecházím do Čech. Ani bych to nezaregistroval, nebýt několika patníků. Je dobře, že je pryč doba, kdy tu byly dráty, pohraničníci, psi a další překážky, které bránily úniku do „svobodného“ světa. Teď se může všude. Tedy kromě 1. zóny NP Šumava.
Procházím kolem několika zaniklých vesnic. Jsou to např. Chaloupky a hlavně Knížecí pláně, kde si prohlížím obnovený hřbitov. Nechápu, jak v těchto místech mohlo být téměř 80 domů, kostel, fara a žilo zde více než 600 lidí. „Proboha, kde to všechno je?“ Odpověď je jednoduchá. Nechala to zlikvidovat naše slavná KSČ v 50. letech 20 století.

Se smutkem v hlavě opouštím toto místo a pokračuji dále.

Další zastávku a odpočinek jsem si naplánoval u Červeného potoka, který tvoří kousek hranice ČR/Německo. Tak tady tedy zastavuji, dělám si pohodlí a svačím. Sundávám boty, nohy si chladím v čisté a chladné vodě potoka a pak se vyhřívám na sluníčku. Na chvilku usínám a nechávám si zdát, jaké to tu mohlo být před 90 lety, kdy tu probíhal normální život. Lidé tu bydleli, pracovali, rodili se a umírali. Po válce a komunistickém převratu tu život na dlouhá léta ustal a směl sem pouze někdo. Ta doba už je naštěstí pryč.
Nabírám vodu, kterou tentokrát filtruji a vydávám se směrem ke Strážnému a dalšímu nocovišti. Po nějaké době vcházím do lesa a mezi stromy zahlédnu, jak se přes cestu mihne nějaký větší pták. Vypadalo to jako větší kachna. Mělo to černé a bílé peří, ale v té rychlosti jsem si ptáka nestihl prohlédnout. „Mohl to být tetřívek?“ Možná ano. Nevím.

Tak pokračuji dále a pořád přemítám, jestli jsem měl to štěstí a zahlédl toho plachého a vzácného ptáka. Ale měl bych se taky soustředit na cestu. Je to tu trošku obtížné.

Tak dávám pozor a blížím se konečně k nocovišti u Strážného. Z dálky vidím, že je tam několik lidí. „Ach ne,“ jsou to Němci. Po celodenní chůzi jsem unavený a nechce se mi mluvit anglicky. Ale přeci jen s nimi prohodím pár slov a připravuji si večeři. „Ještě, že tu jsou,“ pomyslím si, když zjistím, že nemám sirky. Asi jsem je někde nechal. Věnují mi nějaké německé a tak si můžu uvařit večeři. Postavím stan, zalezu si do něj a usínám. Dneska to bylo docela náročné.

 

 

 

Hůrka - Poledník - Modrava | Strážný - Nové Údolí - Plešné jezero