Seskoky – skok z letadla

by Láďa · 15. 6. 2019

Dnes nadešel ten den, kdy se možná, když si na to troufnu, vrhnu z letadla vstříc k zemi, s padákem na zádech.

Dnešní počasí není ideální, je nízká oblačnost a podle předpovědi hrozí lokální bouřky a silný vítr. No uvidíme. Jako žák základního výcviku nesmím skákat při větru větším než 6m/s a to zatím nehrozí. Fouká jen slabounký větřík, ale je docela dusno.

Domluvili jsme se, že se sejdeme v 10 hodin na letišti a já tu jsem. Ale zatím tu kromě Jirky nikdo jiný není. Protože se skáče jen jednou za čas, kdy má čas pilot Anduly (AN-2), vždy se sejde několik parašutistů, aby se toho využilo. Pak přichází Vlaďka a ke mně se přidává ještě Anežka, která už má asi tři seskoky za sebou.

Vlaďka nás bere ještě do hangáru na trenažér a s heslem „opakování matka moudrosti“ ještě nacvičujeme odhoz hlavního a otevírání záložního padáku a probíráme situace, co by se mohlo stát po výskoku z letadla.

Trenažér a tříkroužkový systém upevnění padáku

Počasí se umoudřuje, oblačnost se ztrácí a tak se skákat bude. Na jednu stranu se docela těším, ale také jsem hodně nervózní.

Máme připraveny dva padáky, jeden pro mě a jeden pro Anežku a pak také přilbu s vysílačkou, kterou budeme dostávat pokyny ze země.

Chystá se první let a první seskoky dne. Uf, jdeme na to. Oblékáme si padákový komplet, dotahujeme popruhy a Jirka nám kontroluje vybavení. Součástí padákového kompletu je také bezpečnostní přístroj, který na základě výšky a rychlosti pádu určí, jestli není potřeba vytáhnout záložní padák. Doufám, že ho nebudu potřebovat.

Příprava na seskok

A už je to tady. Nasedáme do letadla, jako výsadkový instruktor jde s námi Vlaďka, která nás bude mít v letadle na starosti. Zároveň mi říká, že budu vyskakovat první, protože mám nejpomalejší padák. Nejpomalejší padák? Aspoň si to užiju. Teda doufám.

Nastupování do letadla

Andula startuje, roluje a odlepuje se od země. V letadle je nás asi 12 výsadkářů, někdo také na tandem. A protože už je Andula starší paní, stoupáme celkem pomalu. Je tu hrozný hluk a já jen čekám, až mi dá Vlaďka povel. Držím si vytahovací šňůru, která mi vytáhne padák a přemýšlím, jaké to asi bude. Vlaďka vyhazuje z letadla fléru (kus krepáku) a podle místa jejího dopadu se bude určovat místo vysazení.

Ještě chvilku stoupáme, s ostatními v letadle si ťukáme rukama pro štěstí a pak dostávám od Vlaďky pokyn k přípravě. Vytahovací šňůru upevňuji na ocelové lano v letadle a čekám na pokyn k opuštění letadla. Ale protože mám helmu a v Andule je velký hluk, nějak nic neslyším. Podívám se na Vlaďku, která stojí vedle mě a ona kývne hlavou. Tak vzhůru, tedy dolů. Stojím v otevřených dveřích, koukám dolů na zem, která je asi tak 1200 m dole, jsem v předepsaném postoji a …. nějak se mi nechce. Odrážím se a skáču. Huuuu, svištím dolů a počítám, stojedna, stodva a škub. Trhne to se mnou, podívám se nahoru, jestli je padák plně otevřený a … všechno v pořádku. Naštěstí. Chytnu řídící šňůry, padák odbrzdím a už si jen užívám.

Pomalu klesám, zkouším si řízení padáku, polozabržděný, odbržděný, zabržděný a nacvičuji si zatáčky. Jirka mi dává ze země pokyny a já jsem zcela pohlcen pocity. Jsem tu ve vzduchu sám, tedy skoro, je tu ticho a já jsem několik set metrů nad zemí. Úžasný pocit.

Seskok padákem

Průběžně kontroluji výškoměr, ale zjišťuji, že mě vítr táhne stále směrem od letiště. Tak točím k letišti a jedu naplno. Jirka se najednou ozývá, říká : „pozor na dráty a my pro vás jedeme“ a já nechápu. co tím myslí. Aha, ta zem se blíží nějak rychle. Dráty míjím v bezpečné výšce a ohlížím se na Anežku, která je ještě dále. Taky to zvládla. A už je to tady. Už vím, že to na letiště nedotáhnu a přede mnou je jen pole s řepkou. připravuji se na dopad. Brzdím padák, aby vznikl aspoň na chvilku vztlak a přistání nebylo tak tvrdé. Ale přistávat do řepky? No, nic moc. Jakmile mi tam zajedou nohy, řepka mě přetáčí a padám tam po hlavě. Dobrý. Jsem dole, v pořádku, akorát v řepce. Posbírám padák a pomalu se vydávám směrem k letišti. Prodírám se řepkou, jsem celý zpocený, protože je horko a nadávám na Babiše. Všude samá řepka. Za chvilku slyším Vlaďku, jak volá a jde mi naproti. Potkáváme se uprostřed pole s řepkou a ptá se na Anežku. „Ta přistávala kus za mnou, blíže k silnici“ povídám a Vlaďka ji jede hledat. Já pomalu dojdu na letiště a jsem rád, že už jsem tam.

Po seskoku do řepky

Pak se vrací Vlaďka s Anežkou a jsme tedy komplet. Ten první skok mi moc nevyšel, ale nedopadlo to zase tak nejhůře. Jirka spekuluje, že nás vysadili asi špatně, ale to vůbec nevadí. I přesto to byl úžasný zážitek.

A abych si napravil reputaci a zvýšil sebevědomí, hned si domlouvám další seskok. Bude se skákat po obědě, asi tak ve dvě a tak si dávám v letištní restauraci oběd a odpočívám.

A jde se na to. Další kolo seskoků je tu a tak se znovu připravuji. Teď už to znám a tak si o něco méně dotahuji postroje. Znovu nastupujeme do letadla, tentokrát budu vyskakovat jako třetí, ale teď už je mi to jedno.

Pomalu zase šplháme do nebe, v letadle je hluk, ale úžasná atmosféra. Všichni se těší na seskok a kdyby se tu dalo mluvit, určitě by probíhaly vzrušené hovory. Ve výšce asi 900 m vyskakuje první výsadkář, za chvilku druhý a pak se jdu připravit já. Zaháknu vytahovací šňůrku za lano a čekám na pokyn Vlaďky. Zase nic neslyším a tak se na ni podívám a ano, můžeš. Safra. Myslel jsem, že to bude jednodušší, ale zase stojím v otevřených dveřích a nějak se mi nechce skočit. Skáču. A zase stojedna, stodva, škub, trh a padák je venku. Kontroluji ho, odbržďuji a letím. Visím na šňůrách a dívám se dolů na zem. Teď jsme v úplně jiné části, nad letištěm a tak si zkouším otáčky, brždění, řízení. Nádhera. Jirka mě jen varuje, ať to nepřeženu a neskončím zase mimo letiště. Ale teď si na to dám pozor.

Zem se pomalu blíží, Jirka mi dává poslední pokyn, ať to vezmu nad letištěm až k hangáru, tam se otočím a přistanu. Poslouchám jeho pokyny, pouštím to nad letiště, na konci hangáru otáčím a jdu na přistání. Nad zemí brzdím, vztlak mě nadzvedne a já pomalu dosedám na zem a do stoje. Paráda.